Menu
- Domů
- Vaše příběhy:
- Tomáš Vojtěchovský
- Eva Blahoušková
- Daniel Zoubek
- Andzia Sliwa
- Martin Vlach
- Iveta Mrkáčková
- Jan Kotala
- Jiří Bulan
- Vladimír Diatka
- Přidejte se
- Diskuze
- Kontakt
- Totální plavání
Plavani, totalni plavani, plávanie, kraul, sport, kurzy plavání. Naucime vas plavani milovat - vybornym plavecky stylem. Kurzy plavání pro dospělé.
První triatlon - Tomáš Vojtěchovský
narozen: 13.1.1974
první triatlon: 1996, Chomutov, sprint triatlon
Nevěřícně jsem koukal na obrazovku. Co to je za blázny, kteří v gumových oblecích naskáčou do vody, v těch pak plavou. Po odplavání je za běhu sundají, hned poté nasednou na kolo, odkrouží si svou trasu a pak ještě několik kilometrů běží? Komentátor říkal, že je to triatlon, v té době (rok 1994) u nás relativně neznámý sport. Byl jsem fascinován a okamžitě jsem věděl, že to chci taky vyzkoušet.
Trvaloo mi však dva roky, než jsem se k účasti na triatlonu odhodlal. Bál jsem se hlavně plavání. Moc dobře jsem neplaval a i v nejkratších triatlonech bylo plavání hodně dlouhé. Začal jsem tedy chodit do bazénu a trénoval plavání. Moc mi to nešlo, dost jsem se s vodou pral a hodně jsem se nadřel, než jsem se dostal z jedné strany bazénu na druhou. Postupně se to lepšilo, až jsem byl schopen odplavat celý kilometr. Pravda, trvalo to přibližně 24 minut a vynaložená námaha se mi zdála naprosto neodpovídající.
Další dvě disciplíny problém nebyl. Předtím jsem dělal orientační běh; běh byl tedy pohoda. Na kole jsem taky jezdil, i když žádné velké objemy to nebyly, vždycky tak hodinku, abych se dostal na čerstvý vzduch.
Po dvou letech odkládání jsem se k účasti na triatlonu konečně odhodlal. Vybral jsem si Středoškolský triatlon pořádaný Gymnáziem v Chomutově. Výhoda byla, že jsem nemusel nikam cestovat, jen jsem si vzal plavky, brýle ručník, věci na kolo a běh, sedl na kolo a za 10 minut jsem byl na shromaždišti. Tam už bylo pěkně živo, trasa závodu (0,8 - 20 - 6) pečlivě připravená a závodníci se chystali na start.
Pozoroval jsem trať plavání a zdálo se mi to docela dlouhé. Když pak pořadatelé oznámili, že se plavou dva okruhy, jen jsem nasucho polkl. \"To nemůžu dát\", říkal jsem si. Voda navíc byla hodně studená, pouhých 16 stupňů. Neopren jsem v té době ještě neměl a tiše jsem záviděl těm, co ho mají. Slíbil jsem si, že pokud ještě nějaký triatlon pojedu, tak to bude první věc, kterou si pořídím.
Startovalo se nadvakrát, protože byly dvě kategorie - mladší studenti a starší studenti + příchozí. Mladší to měli poloviční, tedy 0,4 - 10 - 3. První stratovali mladší, my 15 minut po nich. Když jsem viděl, že nejlepší plavec, který byl člen místního plaveckého oddílu, plave víc jak 10 minut a většina závodníků byla ještě ve vodě, když startovala naše kategorie, věděl jsem, že plavání bude hodně náročné.
A bylo. Po odstartování jsem se s vervou pustil do plavecké části. Šok ze studené vody mě ale vrátil do reality. Celý jsem ztuhl , vůbec jsem nemohl dýchat a moje jediná myšlenka byla: přežít.
Jakmile jsem dal hlavu do vody, začal jsem se dusit a tak jsem plaval s hlavou nad vodou. Protože neumím prsa, plácal jsem se takto kraulem. U první bójky jsem byl na pokraji sil a představu, že za sebou mám pouhou šestinu plavání jsem velmi rychle vyhnal z hlavy, jinak bych tro asi vzdal.
POstupně jsem si na studenou vodu alespoň trochu zvykl a v druhé části už i dýchal do vody. Vylézal jsem za 33 minut jako jeden z posledních. Celý jsem se klepal zimou a nebyl schopný se v depu obléci. Jemné úkony jako zavázání tkaniček u bot se zdály nad moje sily. Když jsem vše zvládl a depo konečně opustil, tak vidím, že už tam vůbec nikdo není. \"Jsem poslední, super\", ironicky jsem si pomyslel.
Prvních 5 kilometrů na kole jsem si opakoval \"je mi teplo, je mi teplo\", i když pravda byla úplně opačná. Postupně jsem rozmrzal a mohl vnímat i silnici, okolí a pořadatele kolem trati. Ke konci kola už jsem se cítil celkem dobře, dokonce jsem i několik lidí předjel.
Na závěr následovala moje silná disciplína a věřil jsem, že se ještě posunu dopředu. Ale co to, nohy nějak nechtěji spolupracovat. Někdo mi je vyměnil? Kde je moje obvyklá běžecká lehkost? 20 km v sedle kola mě pořádně rozhodilo a připadal jsem si, že že se znovu učím chodit. Naštěstí to netrvalo dlouho a po prvním kilometru už už můj pohyb vpřed dal nazvat během. Opravdu jsem ještě několik lidí předběhl a celkově skončil přibližně dvacatý ze třiceti účastníků. Byl jsem šťastný, že jsem to zvládl a věděl jse, že to není můj poslední triatlon.
Ten samý rok jsem absolvoval ještě jeden sprint triatlon a dokonce i jeden olympijský. Hodně jsem chtěl závodit, ale byl už konec sezóny, o jiném závodě jsem nevěděl a rozhodl jsem se do toho jít. Přišlo mi to neskutečně dlouhé, hlavně kolo, které jsem jel skoro hodinu a půl. I tento závod jsem úspěšně dokončil a hned začal dělat plány na další sezónu. Připojil jsem se k chomutovskému triatlonovému oddílu, což velmi oceňuji, protože jsme byli výborná parta, jeden čas i velmi početná a pořadatelé nás vždy rádi viděli, protože jsme jim dělali účast na závodech.
Trriatlon je od té doby součástí mého života. pomáhá mi udržovat řád a závody jsou velkou motivací. Baví mě na sobě pracovat a snažíms e zlepšovat. A když se zlepšuji, o to víc mě to baví. loni jsem si vyzkoušel dva půl ironmany; na celý si ještě netroufám. Ale výzva je to veliká a dřív nebo později se pustím i do tohoto dobrodružství.