Menu
- Domů
- Vaše příběhy:
- Tomáš Vojtěchovský
- Eva Blahoušková
- Daniel Zoubek
- Andzia Sliwa
- Martin Vlach
- Iveta Mrkáčková
- Jan Kotala
- Jiří Bulan
- Vladimír Diatka
- Přidejte se
- Diskuze
- Kontakt
- Totální plavání
Plavani, totalni plavani, plávanie, kraul, sport, kurzy plavání. Naucime vas plavani milovat - vybornym plavecky stylem. Kurzy plavání pro dospělé.
Hlavně se neutopit
Autor: Daniel Zoubek
narozen: 1967
první triatlon: Doksyman 2008, sprint triatlon
Tak jsem se vydal do triatlonových vod. Scenerie Máchova jezera měla tu čest vidět mou triatlonovou premiéru. A jak jsem ji viděl já? Jak jsem si ji užil? Čtěte.
V pravém slova smyslu se nejednalo o premiéru, ale obnovenou premiéru. Jednoho "Železného muže" jsem absolvoval v mládí, před desítkami let. Po úspěšném splnění mise "Maraton za rok" hledám další velký cíl, velkým favoritem je velký triatlon. Ale než svůj cíl vyhlásím veřejně, tak je potřeba si vše zkusit, abych věděl, do čeho jdu.
Příprava na triatlon začala v červenci občasnými vyjížďkami na kole. Dvacetikilometrovou trať nebyl problém zvládnout, rychlost se postupně zvyšovala. K plavání jsem se ale nedostal. Tady jsem se musel spolehnout na odplavané hodiny v přípravce plaveckého oddílu někdy koncem sedmdesátých let minulého století. Ale co, 700 metrů snad zvládnu.
Večer před odjezdem jsem si dal dohromady vše potřebné. Vše nabalit do tašky, ať je ráno klid. Zkontrolovat kolo.
Na místo startu jsem vyrazil v předstihu. Radši dříve, vše okouknout, co a jak si chystají další závodníci. Registrace a příprava proběhla bez problému. Nafasoval jsem krásnou plaveckou čepičku s číslem (sláva, jinou se nemusím kupovat), popsali mě na ruce, rameni a lýtku, to jsem si připadal už jako závodník.
V depu jsem si vše poctivě připravil, Vašek Dvořáček mi byl dobrým rádcem. Ručník, kolo, helmu, boty na kolo, dres na kolo, číslo, boty na běh, pití, brýle na kolo,... Na Vaškovu radu jsem plavání, a vlastně celý triatlon absolvoval v běžeckých elasťácích. Plavat se v nich dá, uschnou rychle a i kolo se v nich zvládne.
Plavání
První část, pro mě největší neznámá. Voda je mokrá, ale teplota je únosná. Start. Rozvážným krokem vstupuji do vod Máchova jezera netuše, co mě čeká. První záběry, kraul, jde to. Prsa, tak to ne, to nikdy nebyl můj styl. Rozvážně se vydávám k první bojce, občas do někoho vrazím, ale s tím se počítá. Rychlost se postupně snižuje, pevně se usazuji na chvostu plaveckého pole. Výhoda je, že do nikoho nevrážím. První bojka se se blíží, ale pomalu. Střídám prsa a kraul. Přichází vlny, v těch se nedá plavat, párkrát jsem se skoro napil. Síly ubývají. Vedle se objevuje červený člun záchranářů. Ne hoši, ještě Vás nepotřebuji, říkám si v duchu. Oni si jen hlídají posledního závodníka (závodníka?). Bojuji s vlnami a s vodou, síly dochází. Prsa střídá kraul a naopak.
A najednou to přichází. Zničeno nic. Ukrutná krize. Mám pocit, že už déle plavat nevydržím. Pokud vás taková krize postihne u běhu, tak se prostě zastavíte, vydýcháte, odpočinete, a po chvíli pokračujete dále. Ale ve vodě? Zastavení a šlapání vody je slušná námaha. Přece to nevzdám. Zkouším pár temp. Ne, nejde to. Ještě nejsem ani u první bojky. Ve svém minipohybu měním směr ke člunu záchranářů. Vnitřní hlas bojovníka řve "Přece to nevzdáš, srabe." Druhý hlas oponuje "Už se skoro topím." "Budeš jediný, který to vzdá, taková ostuda." "To je pravda, ale dál už prostě plavat nemůžu." "Srabe" nadávám sám sobě. Mávám na plavčíky, že končím. Jeden skáče do vody a dává mi plovák. Je to neskutečná úleva. Doplavu k jejich člunu, chytám se ho. Na přídi lodi mezitím jeden plavčík spouští jakousi rampu. Chvíli to trvá. Opora člunu a plováku mi přináší úlevu, síly a odhodlání plavat dál se vrací. Říkám jim, že bych to ještě zkusil. Nijak neprotestují, skoro se divím. Takže pokračuji. Dostal jsem se k první bojce. Sláva, chytám se ji, trochu odpočívám. A jdeme dál. Střídám prsa a znak a dostávám se k druhé bojce. Na kraul nemám sílu, u znaku můžu plynule dýchat. A člověk si jen tak relaxuje vleže na zádech. Někde hodně daleko vidím nějakou žlutou čepičku předposledního závodníka. A nechutně daleko, někde na opačném konci republiky, vidím břeh. Jdu na to. Střídám znak, směr se snažím držet podle mraků, prsa na odpočinek a kontrolu směru. A stále vlny, ty berou nejvíce sil. Sice jdou ke břehu, ale nemám pocit, že by mi pomáhaly. Záchranáři z lodi mi hlásí, že už jen kousek, že za chvíli už dostanu na dno a zbytek dojdu. A taky že jo, najednou jedna noha o něco zavadí. Dno. Sláva, zvládl jsem to. Stojím, neutopil jsem se. Cesta na břeh je neskutečně dlouhá a pomalá. Na břehu ně vítá manželka s dcerou a pár pořadatelů. Rychlou chůzí se dostávám do depa. Nemám problém najít své kolo. Je tam jediné. Moderátor závodu mě vítá jako posledního závodníka a ptá se, kterou disciplínu mám nejradši. Odpovídám, že přece plavání, které jsem si užil nejdéle ze všech.
Depo
Mám sice ručník, ale dres se stejně obléká špatně. A co teprve nohy, samý písek. Druhý ručník, či hadra na nohy moc služby neudělají. Příště by to chtělo lavor s vodou na opláchnutí. A není si kam sednout. Zničený z plavání bych nějaké sezení na obouvání přivítal. Nebo křeslo a tak na půl hodinky se pohodlně usadit. Příště by to chtělo židličku.
Postupně se strojím do cyklistického, ještě, že mi žena napovídá - helmu, brýle,... byl jsem ve stavu, že bych na kolo šel nejen bez helmy, ale snad i bez kola.
Kolo
To určitě nebude taková hrůza. I když budu sebepomalejší, tak to nebude boj o život. Na konci pěší části, kde se teprve může nasedat na kolo stojí pořadatel a oslovuje mě. "Ty jsi Dan?" "Jo." "Já jsem Michal, pak pokecáme." odpovídá a v tu chvíli mi zapaluje "Jo, ironman, jasně." Ještě dodává "No vidíš, je to dobré, vnímáš."
Postupně se rozjíždím. V protisměru potkávám další jezdce. To je příjemné. Rychlost mám od 15 km/h ve stoupání až po 41 km/h v klesání. Nejhorší to je před poslední obrátkou. To už nikoho nepotkávám. A vidím, že jsem stále beznadějně poslední. Dojíždím do depa.
Depo II
Tady to nestojí za pozornost, prostě jsem dojel, přezul boty a vybíhám.
Běh
Hned na úvod mě čeká krátké stoupání, ale pak už to je rovina. To se dá. Ale problémem je podklad. Místy je to jen písek, který se boří a ujíždí. Snažím se držet tempo rychlejší než klus. Nemám představu o čase. Potkávám závodníky v protisměru, kteří už se vracejí do cíle. Rozdíl mezi posledním závodníkem a otočkou na 5. kilometru je propastný. Vím, že budu poslední. Dobíhám do cíle. Dres s citronkem slaví úspěch. Hlasatel hlásí "Dobíhá závodník s nejhezčím dresem." V cíli zvedám ruce jako kdybych dokončil velký triatlon. Jsem unavený, ale mám to za sebou.
Čísla
Doksyman 25.7 (0,75-20-5) Čas 1:39:51 (21:15+53:44+24:52) Kolo podle tachometru 20,41 km, prům. 24,83, čas 49:19 (čistý čas kola), max 41,6 km/h.
Závěr
První seznámení s triatlonem dopadlo zhruba podle očekávání. Plavání se sice ukázalo jako větší problém, než jsem si byl ochotný přípustit, ale zvládl jsem to. Plavání bylo sado-maso, doslova. Kolo a běh už zvládne každý. V běhu jsem se po tom všem dostal pod 5 min/km, vlastně v solo běhu, to se dá.
Pro mé případné následovníky mám dva postřehy - plavání nikdy nepodceňujte a pozor na depo, hlavně po plavání. mějte sebou někoho, kdo vám bude v depu napovídat.
Další Danovo zážitky najdete na jeho blogu.